STARŠÍ AKCE
PŘEJÍT NA HLAVNÍ STRÁNKU PEV ZLÍN
Polské Beskydy
2019
Tradiční podzimní zájezd byl tentokrát v netradičním termínu protože na Sv. Václava nebylo volno. Začátek zájezdu proběhl s určitým zdržením vzhledem k půlhodinové kontrole na hranicích a další zdržení vzniklo díky nefunkční „krabičce“ pro evidenci mýtného. Takže rychle na večeři a ubytovat se. To vše bylo zajištěno v penzionu Gościniec Salmopolski, který jsme obsadili celý. Vzhledem k poměru ceny a kvality se jednalo o dobrou volbu (cena za polopenzi celkem cca 430 Kč a porce byly víc než dostatečné, personál příjemný, ubytování pěkné). Program se s malými úpravami podařilo dodržovat a každý si vybral a kdo ne tak si mohl zvolit vlastní trasy. Taky hustota chat PTTK je poměrně dobrá a i jejich kvalita vyhovující., Někteří z nás využili i lanovky. Sobotní večer byl tzv. Goralský, to mohlo být lepší. Na druhou stranu za málo peněz málo muziky (do klobouku se moc nevybralo). Na neděli už zbývala jenom plavba po Živeckém jezeře a prohlídka města Živec. Celý zájezd byl korunován ideálním počasím. V Polsku bylo dobře, takže se tam v roce 2020 hodláme vrátit, tentokrát opět v termínu kolem Sv. Václava.
Kokořín na kole
2019
Abychom žili naplno, je třeba zůstávat neustále v pohybu.
Když si přátelé na Čeřínku zvolili návrat na Kokořínsko, byl jsem tím potěšen, neb Máchův kraj mně již napoprvé učaroval a také, že příkoří způsobené na schodech a žebřících je již odpuštěno.
Pestrost této tajemné krajiny, kde se můžete rozhlédnout do dalekého kraje s památným Řípem, Bezdězem a záhy nato se ztratíte v hlubokých údolích a skalních městech.
První den našeho putování začal ve středu 8.5.2019 a zavedl nás do jižní části kraje. Vyjeli jsme Kokořínským dolem podél řeky Pšovky do Lhotky, kde jsou do skalního pískovcového bloku vytesány skalní byty. Abych nezůstal nic dlužen své pověsti, Husovým dolem jsme neprojeli, ale prošli a závěr vyjížďky už byl z kopce až do našeho penzionu Malba.
Druhý den nás zavedl do severní části kraje. Vyjeli jsme Kokořínským dolem proti proudu Pšovky, po modré projeli a protlačili ty nejzajímavější skalní útvary (Rytíř, Skřítek, Faraon, Žába) Budeckou roklí a Vojtěšským dolem na Jestřebické pokličky a pak na Dobřeň, kde byla zavřená občerstvovna. Ttak jsme se spustili do Ráje, kde nás také nechali o žízni a hladu.Takže až ve Mšeně jsme ukojili své choutky. Cesta domů nás zavedla na pokličky, tentokrát jsme je viděli shora. Závěr byl po schodech dolů, ale už nám to s kolem šlo dobře.
Třetí den nás zavedl na západ. Ještě s plným břichem od snídaně jsme museli vyšlapat na Kokořín a hned na to se spustit do Truskavenského dolu. Lesní cesta vedla až do Želízek, kde jsou ve skále vytesány obří Čertovy hlavy. Po křížové cestě v Liběchově jsme se dostali k malému kostelíku na návrší. Odtud byl hezký výhled: pod námi Labe a v dáli Říp. Dál jsme jeli cestu Václava Levého, kde vytesal v letech 1841-1846 do skal obří reliéfy. Cestou jsme si vyšlápli na Horní Vidim. Název horní nemá obec neprávem. Je zde barokní zámek z 18.století a novogotický kostel z roku 1878 a jsou zde krásné výhledy. Závěr této etapy nás zbylé zavedl na žlutou turistickou značku. Nebudu zde komentovat, co se sneslo na mou hlavu. Byla to v pravdě pěší cykloturistika mezi skalami, které byly tak blízko nás, že bylo slyšet pravěké moře, které tento kraj utvářel.
Čtvrtý den nás zavedl na východ. I když bylo ráno pod mrakem s vidinou deště, všichni jsme vyjeli. Opět Kokořínským dolem do Ráje a údolím se závěrečným stoupáním na hrad (zámek) Houska. Na hrad jsme nešli, ale prošli jsme Peklem na Housce. (pohyblivé dřevěné peklo) to aby každý věděl, co ho čeká. Z Housky zámeckou cestou a Černým dolem k prameni Pšovky do Dobřeně, kde nás dohnal déšť, ale tentokrát byla občerstvovna otevřená, a tak déšť nevadil.
A něco na závěr. Máchův kraj nás zaujal v mnoha ohledech, jde o končiny málo objevené, o zemi romantickou a opuštěnou. Tak díky Kokořínsko, že jsi nás přijalo svou vlídnou tváří.
Mnoho je vzpomínek v srdci člověka.
Tak nezapomeňte si pamatovat.
Makedonie na kole
2018
Koncem srpna odjíždělo ze Zlína do Brna 7 účastníků zájezdu do Makedonie. Zájezd byl pořádaný z CK Alpina. Přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko jsme se konečně dostali do Makedonie a vystupovali u jezera Matka v soutězce řeky Treska. Tady začínala opravdová 13ti denní dovolená na kolech. Na lodi nás odvezli do pěkně nasvícené jeskyně Vrelo. Po prohlídce vedla cesta jedinou asfaltovou etapou do Skopje přes vyhlídkový vrch s křížem a hospodou Milenium. Po sjezdu do Skopje bylo slovo asfalt zakázáno a další trasy vedly Kamennými cestami a terénními chodníčky. Ubytování v horském středisku Popova šapka bylo proloženo pěším výstupem na třetí nejvyšší vrchol Makedonie Titov vrch. Další dny jsme už trávili v sedlech. Trochu delší výšlapy byly vykoupeny krásnými výhledy po zvlněném terénu balkánských hor se salašemi a ovcemi. Poznali jsme také Makedonské vesnice, monastýry a kláštery, především hospody s výborným a levným jídlem a pitím. Jeden den strávený v Albánii nad Ochridským jezerem byl vzpomínkou na klubový zájezd do Albánie. Odpočinek vyplnilo koupání v Ochridském jezeře u monastýru sv. Nauma a v městě Ochridu. Město Ochrid nabízí také mnoho památek s atmosférou přímořských středisek. Proto také večerní procházky po městě měly své kouzlo. Poslední den pod Pelistrem byl už jen třešničkou na závěr. Bylo vidět, že průvodci tento zájezd nedělají poprve a znalost prostředí byla výborná. Pokud doplníme pěkné ubytování, zejména v luxusním hotelu Molika pod Pelistrem, můžeme si připsat další vydařenou akci.
Pyreneje 2018
2018
Ve dnech 20.7. - 31.7. 2018 se zúčastnilo 7 členů našeho spolku plánovaného zájezdu do Pyrenejí. Pro malý zájem, jsme využili nabídku CK Alpina Brno. Prošli jsme parky Ordesa, Maladeta a Posets s nejvyšším vrcholem Pico Aneto vysokým 3404 m. Při cestě do Pyrenejí jsme využili povinné přestávky výjezdem lanovkou na Midi a odtud sestupem přes ledovec Meer de Gllas a Montenvers do Chamonix. Třídenní přechod jsme začali v sedle Tentes, na francouzké straně Pyrenejí, k Rolandově bráně a přes vrchol Tailon na chatu Goritz. V sedle Coll de Tentes také, po rozpuštění ranních mraků, skončilo špatné počasí a po celou dobu zájezdu, až na jednu malou bouřku, nás provázelo slunečné nebe. Při tomto třídenním přechodu jsme vystoupili na druhou nejvyšší horu Pyrenejí Monte Perdido s výškou 3355 m. Tento ledovcový výstup hodnotím jako nejkrásnější túru zájezdu. Po setupu do kempu Pineta jsme se nachystali na další dvoudenní túru. Tentokrát parkem Possets a Maladeta. Nocleh jsme měli zajištěný na chatě Biados v nádherném horském prostředí. Následovaly už jen jednodenní túry. První odpočinková na vrchol Salvaquardie. Potom následoval výstup na nejvyšší vrchol Pyrenejí Monte Aneto. Tímto celodenním výstupem, kdy jsme začínali ve 4 hodiny ráno a do kempu jsme se dostali až před sedmou hodinou večer, skončil náročnější program. Zbytek zájezdu jsme využili prohlídkou údolí Vall de Boi se starými kostelíky - památkou UNESCO. Návštěvou hlavního města Andory - Adora la Vella s posledními nákupy. Na zpáteční cestě byla devítihodinová přestávka v Monaku. Po prohlídce Monaka jsme nabíraly síly na zpáteční cestu koupáním v moři a odpočinkem na pláži. Pyreneje mně překvapily skalnatým rázem a krásnou květenou. Po přidání výborné party a dobré nálady, která zájezd provázela, hodnotím tuto akci jako velmi vydařenou.
Krajem jižní Vysočiny
2018
Na prodloužený víkend 4. 5. – 8. 5. připravil Jirka Kalivoda část Vysočiny v okolí Jihlavy. Ubytování bylo zajištěno na pěkném kopečku v turistické chatě Čeřínek s polopenzí za dnes již symbolickou cenu 350,- Kč za osobu a noc i s polopenzí. V pátek dopoledne dorazili první nedočkavci a po ubytování vyrazili za Jirkou na krátký okruh, který byl zamýšlený po modré značce. Jak to tak bývá, uchýlili jsme se od značky a zajeli do Jezdovice. Otrlejší pokračovali přes Špičák do Kostelce, zbytek zvolil příjemnou cyklostezku. Z Kostelce pak pěkným stoupáčkem až na Čeřínek. Opět někteří zvolili zelenou turistickou značku.
Následující den byl na programu Telč s plánovaným zastavením nejdříve na hradě Roštejn, který je uzavřen pro rekonstrukci. Dále pak na pstruhy u Roštejnského rybníka. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna volila více cyklostezek. Hospůdka nás zklamala, neboť pstruzi nebyli k mání, a tak nezbylo než pokračovat do Telče. Na náměstí se konalo setkání veteránů, což s sebou neslo soustředění lidstva. Raději jsme tedy pokračovali do Třešti, kde jsme v Hospodě u kapra našli na jídelníčku pstruhy s grilovanou zeleninou. Byli vynikající! Pak už přes Rohozné zpět na Čeřínek. Večer jsme strávili s turistkami z Varnsdorfu za doprovodu kytaristů Honzy Poláška a Ivana Kydala.
Následující den byl cílem Křemešník. Vzali jsme to přes Čertův Hrádek s pěknými skalkami. Na Křemešníku jsme navštívili rozhlednu a pokochali se krásnými výhledy do kraje. Zpět pak přes Sázavu, Rohoznou, Dolní Cerekev a po modré značce do Dolních Hutí a na Čeřínek. Večer se konal táborák s opékáním špekáčků od místního řezníka. A protože noc byla ještě mladá, promítl Jirka fotky z Kuby, odkud se nedávno vrátil.
Pondělní den byl ve znamení návštěvy Jihlavy. Přes Dvorce jsme vyrazili na červenou turistickou značku, která nás vedla údolím říčky Jihlavy. Přes vyhlídku na Zaječím skoku jsme neomylně dospěli do Jihlavy. A protože jsme měli dost sluníčka, vydali jsme se prozkoumat jihlavské podzemí. Po prohlídce starých sklepení a chodeb jsme se posilnili v Jihlavě. Část pak vyrazila po modré značce údolím Jihlávky přes Jančířov, Kostelec na Čeřínek. Další pak jinými okruhy k Čeřínku.
V úterý se někteří vydali na pěší vycházky v okolí, jiní doháněli ještě kilometry, další vyrazili k domovu se zastávkou někde cestou. Po celou dobu nás provázelo slunné počasí s teplotami lehce přes 20°C, zkrátka ideální počasí pro cyklistiku. Malebný kraj plný menších rybníků a útulných vísek nás opět okouzlil. S výjimkou náměstí v Telči jsme se nesetkali po celou dobu s množstvím lidí, třebaže byl prodloužený víkend, což bylo velmi příjemné a mohli jsme vychutnávat pohodu a klid v přírodě.
Jizerské hory
2018
V letošním roce jsme strávili týden na běžkách v Bedřichově v penzionu Diana. Penzion byl situován v těsné blízkosti nástupu na běžecké tratě u stadionu, což jsme hodnotili jako velkou výhodu. Počasí bylo také příznivé po celý týden. Lehce pod nulou a připadlo i pár čerstvých vloček do stopy. Nic tedy nebránilo, abychom vyráželi přes Novou Louku, Kristiánov, ke Knejpě a na Smědavu. Vládní cestou pod Olivetskou horu a kolem vodní nádrže Josefův Důl. Nejoblíbenější byl výlet na Jizerku, neminuli jsme ani vyhlídku na Krásné Máří, prozkoumali jsme Maliník. Ty jež už omrzely běžky, popojeli pod Holubník a zdolali jeho vrchol pěšky. Někteří si projeli trať Jizerské 50. Samozřejmě, že jsme neminuli ani tzv. „Vdovskou cestu“, vedoucí od Točny na Kristiánov. Pro proběhnutí na lyžích vynikající. Po túrách nás čekala vždy teplá polívka, které si mohl každý dopřát dle libosti. Pan kuchař se činil, aby prokázal své kvality a zasloužil si tím i naši pochvalu. Bohatý výběr byl i na snídaně, pan kuchař pečlivě dohlížel, aby bylo okamžitě vše doplňováno. K pobytu na Božím Daru, Kvildě, Rokytnici, Špičáku přibyl letos i Bedřichov – ráj běžkařů, a to hlavně z Prahy.
Slovenský kras
2017
Už tradiční podzimní zájezd na Slovensko nás tentokrát zavedl do Slovenského krasu. Je to část Slovenska, která je neprávem opomíjená turisty, kteří se zaměřují především na Tatry a Fatry. Náš první den představoval přesun asi 365 km s následnou prohlídkou malebné Rožňavy a možností odpolední túry v blízkosti hradu Krásná Horka. Potom jsme se ubytovali v příjemném penzionu Jozefína ve vesničce Krásnohorská Dlhá Lúka. V dalších třech dnech nás čekaly už celodenní túry nejprve v okolí Zádielské doliny, potom v části Volovských vrchů a na závěr přes Silickou planinu. Každý den byly na výběr nejméně tři varianty obtížnosti a někteří zvolili taky vlastní trasy. Poslední den část navštívila unikátní Krásnohorskou jeskyni a druhá část pečlivě udržovaný zámek v Betliaru. Po celou dobu zájezdu panovalo ideální počasí, spokojenost byla i s ubytováním a stravou a taky s dokonalými službami řidiče autobusu pana Aleše Zbořila. Trošku škoda je, že nebyl zájezd plně obsazen. Ti, kteří se k nám letos nepřidali budou mít možnost to napravit v roce 2018, kdy máme předběžně v plánu po dlouhých letech navštívit Roháče. Termín by měl být 26. až 30. 9. 2018.
Slovenské rudohoří
2016
Již tradiční podzimní zájezd na Slovensko nás tentokrát zavedl trošku víc na jih do několika částí nejrozsáhlejšího slovenského pohoří. Ubytování a stravování bylo zajištěno v osadě Biele Vody a vzhledem k poměru cena/kvalita se snad nedalo nic podstatného vyčítat. Tentokrát nám skvěle vyšlo počasí, takže se podařilo celý program bez problémů splnit. Byly zdolány významné vrcholy – např. Poľana (1 458 m), Klenovský Vepor (1 314 m) nebo Fabova hoľa (1 349 m) a na zpáteční cestě Vápeč (956 m) ve Strážovských vrších. Zajímavé byly i túry v NP Muránská planina s prohlídkou Muránského hradu. Večerní hudební produkce (housle a dvě kytary) se protáhly do pozdních nočních hodin a přispěly k dobré náladě po náročných túrách. Každý si mohl vybrat program podle náročnosti, případně atraktivnosti jednotlivých tras. Takže to snad byla dobrá reklama na podzim 2017, kde se budeme pohybovat převážně v oblasti Slovenského krasu.
Český ráj
2014
Pro tradiční jarní cykloakci vybral Jirka Kalivoda malebný kraj plný krás, jak přírodních tak i historických, Český ráj. Do penzionu Vyskeř se většina cyklistů sjela už ve středu. Předpověď meteorologů nevěštila žádné pěkné počasí. Proto ráno s obavou vyhlížíme z okna. Naštěstí počasí neposlouchá meteorology a nad námi se ukazuje modrá obloha. Po celou dobu pobytu sice modré oblohy moc neužíváme, ale neprší a to je hlavní. Je prvda, že bláta jsme si užili dost a dost. Oplátkou blátivého terénu byly atraktivní trasy po hradech, skálách a údolích. Zejména trasa po Drábských světničkách byla něco nezvyklého a úzké štěrbiny s koly na ramenou jsme ještě neabsolvovali. Trochu méně příjemné byly davy lidí v Prachově. Z dalších projetých cílů to byly hrady Loket, Trosky, Kost, Valdštejn. Skály Hruboskalska, Sušky, Maloskalsko, Prachov a Sedmihorky. Atrakcí byla taky Rumcajsova jeskyně poblíž Jičína. Projeli jsme i údolí Plakánek, kde má chalupu herec Josef Dvořák. Cyklotrasy absolvované přes den doplňovala večerní zábava při "pěsničkách" Honzi Poláška.
Wettersteingebirge a Lechtaler Alpen
2011
Přes počáteční nezájem se přece jen daří naplnit autobus. Severní vápencové Alpy nejsou tak atraktivní svými ferratami jako jižnější Dolomity. Přesto tři cesty, které jsme prošli, budou patřit k těm nejúspěšnějším, co jsme kdy absolvovali. První cesta Imsterklettersteig. Krásně vedená bez zbytečného železa, kde jsme si vychutnali expozici, pevnou skálu i výhledy na okolní velikány. Na vrcholu 2630m vysokém Maldonkopfu řadíme tuto cestu ke klenotům absolvovaných ferrat. Pohodový přechod do Landecku a přejezd do kempu v Ehrvaldu zakončil první část zájezdu v Lechtalerských Alpách. Další částí bylo pohoří Wettersteingebirge s hřebenem Jubileumgrat z Zugspitze na Alpspitze. Tato cesta nebyla v pravém smyslu ferrata, protože jištěné byly pouze nejtěžší úseky, jinak se šlo bez lan a kramlí. Cesta byla podle průvodce plánována na 8 -10 hodin. První ranní lanovka na Zugspitze jela až v 8:40h a poslední lanovka z Osterfelderkopfu pod Alpspitzem odjížděla v 17:30h. Po vystoupení z kabinky na vrcholu Zugspitze proto nebylo času nazbyt, takže jen zběžně procházíme komplexem na vrcholu, který by zasloužil daleko víc času. Pár fotek a nastupujeme do 5 km dlouhého hřebene. Pro osum členů, kteří tuto cestu absolvují, jde o nevšední zážitek. Celá trasa sleduje hřeben s krásnými rozhledy na obě strany. Po celou dobu je potřeba si udržovat pozornost a není čas na nudu. Na Alpspitzu konstatujeme, že cestu jsme zkrátili skoro o dvě hodiny a pohodlně stíháme lanovku do Garmisch-Partenkirchenu k autobusu. Dobrou náladu v autobuse zpestřil Petr Kolář s dvoukilovou vaničkou zmrzliny, kterou jsme společně zdlábli při přejezdu zpět do Ehrvaldu. Celodenní zážitek zakončil relax v bazénu se saunou, masážní vanou a solnou jeskyní, které byly součástí kempu. Poslední byla vyhlášená ferrata na Tajakopf. Tato cesta vedená po pilíři, byla trochu uměle natažená, přesto esteticky vydařená. Estetiku této cesty umocňovay mlhy válející se v údoli. Na poslední ferratu u Insbrucku jsme zůstali pouze tři, a tak rozhodujeme tuto akci ukončit dřív a odjíždíme domů. Teď už můžeme konstatovat, že špatné počasí, které předpovídali meteorologové a vyvolávalo obavy před odjezdem, zůstalo na východ od Iinsbrucku. Tento vydařený zájezd trochu zkalily jen ceny, které jsou v okolí Zugspitz přece jen trochu vyšší než jsme zvyklí a znovu jsme si ověřili, že přes víkend je dost obtížné sehnat na chatách nocleh.
Oravské Beskydy
2011
Konečně přišel čtvrtek 18. 8. a my vyrážíme na zájezd na Oravské Beskydy. Mám čerstvě sundanou sádru z levé nohy, kterou jsem si zlomil začátkem července na Podkarpatské Rusi. Už to vypadalo, že nikam nepojedu, ale nakonec to vyšlo „na fous“. Po dlouhé době se podařilo zaplnit celý autobus (pokud nepočítáme Sisvestrovské jednodenní zájezdy). Petr Kolář dobíhá na poslední chvilku, ale jinak se zdá, že to všichni stihli v pohodě. Čeká nás asi 190 km do Oravské Polhory a bývalých lázní Slaná voda. Volíme cestu přes Kysuce, kde je zvlášť zajímavý zánovní úsek mezi Novou Bystricou a Oravskou Lesnou. Přijíždíme podle plánu, stíháme domluvenou večeři a ubytováváme se. Měli jsme být ubytovaní v řadových chatkách vedle hlavní chaty, ale tam dali domácí přednost skupině, která měla týdenní pobyt. Nakonec jsme bydleli v novější patrové budově, kde byla ale nevýhoda, že tam nebylo tolik nádobí a byla tam jenom jedna lednička. Všechno se holt uhlídat nedá. Večer zakončuje živá muzika v podání sousedních Slováků, kteří ale zpívají téměř výhradně české písničky.
Ráno po snídani vyrážíme na hranice s Polskem do sedla Hliny odkud se všichni vydávají na první túru na vrchol Pilsko (1557 m). Po zdolání vrcholu se nabízejí různé varianty sestupu, takže zpět k autobusu se vrací jenom někteří a další sestupují do údolí Polhoranky. Všichni doráží včas a těch pár kapek deště ani moc nevadilo. Večer někteří zpracovávají čerstvě nasbírané hřiby a opět je možnost posedět u živé muziky. V sobotu nás čeká hlavní cíl zájezdu a to výstup na nejvyšší vrchol všech Beskyd – Babiu horu (1723 m).
Předpověď opět vychází úplně přesně, ráno je ještě trocha nevinné oblačnosti, která se ale postupně rozpouští a odpoledne už je nádherně slunečno, jenom poměrně chladno. V tomto termínu se koná tradiční pouť na vrchol na počest Jana Pavla II. Původní obavy z toho, že bude po cestě nahoru nával se ukázaly naštěstí liché. Cesta nahoru je dlouhá a široká, navíc lze zvolit jednu ze dvou tras, takže k žádným tlačenicím nedochází. Další výhodou je, že pro všechny poutníky je při návratu do Slané vody připravený výborný kotlíkový guláš (zdarma) a vystoupení gorolských souborů po celé odpoledne. Večer je slavnostnější i díky oslavě narozenin Mirka Řiháka, jenom hudební doprovod po půlnoci je už trochu navíc, hlavně pro ty, kteří mají okna tímto směrem.
V neděli ráno se loučíme se Slanou vodou i s paní a panem domácími a číšníkem, který je jich syn. Věřím, že úroveň ubytování i stravování byla v poměru k ceně velmi dobrá. Takže zase někdy příště. Odjíždíme přes Námestovo, Tvrdošín, Trstenou a Vitanovou do Oravice. Tady už nás čekají pouze lehčí túry Bobroveckou nebo Juráňovou dolinou. Po cestě ještě vysazujeme Vsetínskou sekci a několik dalších zájemců v Brezovici, odkud jdou po trase přes Skorušinu (1314 m). Vzhledem k nádhernému počasí je možné využít koupání ve venkovním termálním koupališti a nejmladším účastníkům zájezdu bratrům Holubcovým určitě přišla vhod návštěva aquaparku. Potom už zbývá jenom cesta zpět, tentokrát tradiční cestou kolem Váhu, ale s netradičním zpěvem a kytarovým doprovodem.
Co dodat? Byl jsem v této oblasti už popáté, na vrchol jsem se dostal jenom dvakrát, ale ani jednou jsem skoro nic neviděl. Takže letos počasí opravdu vyšlo, ale zase tady byla ta zlomená noha. Přesto doufám, že snad můžu neskromně říct, že jsem to zvládl ne levou, ale pravou zadní. Poslední příjemná zpráva přišla po konečném vyúčtování: vrací se 300,- Kč na osobu (hlavně díky vysoké účasti a příznivému kurzu koruny), takže výsledná cena pro členy PEV je 1 200,- Kč (doprava + ubytování).
V roce 2012 se asi znovu pokusíme o Orla Perć v Polských Tatrách (třetí pokus), tentokrát ale v srpnovém termínu. Přidáte se? Jarda Ondrušák, vedoucí zájezdu.
Rosengarten a Sella
2010
Odjezd 2.7.2010 v pátek odpoledne za slunného počasí z autobusového nádraží ve Zlíně. Směr Brno, hraniční přejezd Hatě, Salcburg, Brenner, Fontanazzo. V sobotu ráno po osmé hodině ranní vyrážíme s plnou polní na přechod směrem k chatě Antermoia. Vzhledem k tomu, že byla sobota, byl problém pro ty, kteří neměli stan, se ubytovat na chatě. Nakonec se ale pan chatař umoudřil a poskytl k přenocování i jídelnu. V osmi stanech zažívali nocležníci bouřlivou noc v doprovodu krupobití a několika přívalových dešťů. Dva stany starých horských vlků se ocitly po bouři ve vzniklých jezerech, takže byli nuceni vyhlásit evakuaci a přesunout se na výše položená místa. Alespoň si vyzkoušeli dokonalé vodní lůžko. V neděli za slunného jitra vyrazila první skupina přes ferratu k vcholu Kesselkogel 3004m a pak cestou č.584 na chatu Vaiolet, kde se setkala s druhou skupinou, jdoucí mimo ferratu. Noční mírný deštík byl již poslední za celý zájezd. Ráno následoval přesun ferratou Santnerpas k chatě Pederiva. Stanaři si našli malebný palouček nad chatou. Ostatní členové se bezproblémově ubytovali na chatě Roda diVael. Vápencovitá půda hostí četné druhy skalniček a také louky, vzorně ošetřované, hýří bezpočtem nejrůznějších květin. V úterý ráno následovala ferrata Masaré-Roda deVael k vrcholu Rotwand 2086m. Za slunného středečního jitra sestoupili všichni na sedlo Costalunga 1745m a přejeli do Canazei, kde se ubytovali v campu Marmolada. Další den ráno autobus převezl všechny na Passo Pordoi 2242m, odtud pak pokračovala skupina A ferratou C.Piazeta na vchol Piz Boe. Postup přes černou ferratu brzdila tříčlenná skupina Poláků, kteří nezhodnotili dostatečně kriticky své schopnosti. Skupina B vystoupala na tento vrchol přes sněhová pole chodeckým terénem. Nutno podotknout, že podali také slušný výkon. Společně pak všichni sestoupili do sedla Pordoi, kde je čekal autobus. Páteční ráno opět všechny přivítalo slunečnou oblohou. Autobus převezl výpravu ostrými serpentinami do sedla Sella. Odtud vyrazila jedna skupinka přes černou ferratu Possnecker. Druhá skupina absolvovala nenáročně vyhlížející trek malebnou krajinou západně od sedla Sella. Sobotní ráno zastihlo přátele evropských vrcholů při balení stanů. Skupinka nadšenců se vydala ještě k ferratě dei Finanzieri na Il Collaz. Jaké však bylo jejich zklamání, když se u lanovky dočetli, že je z technických důvodů uzavřena. Zůstalo tedy jen při procházce krásným údolím Val diCrepa. Kolem 16.hodiny odpolední pak dali všichni fleku „ahoj“ a vydali se na cestu k domovu. Zásluhou dvou řidičů Petra Kojeckého a Petra Koláře jsme dorazili do Zlína za časných ranních hodin. Nemalou zásluhu na úspěchu zájezdu nese bezesporu vynikající slunečné počasí, které nám dovolilo absolvovat program v plném rozsahu podle plánu.
Ukrajina
2009
Tentokrát jsme se obrátili opět k východu. Přejezd hranic urychlil malý úplatek. Pak nás už přivítal kraj polonin - Podkarpatská Rus. Putování začíná v městečku Volovec a první polonina nese název Borožava. Na tento přechod nastupuje celá skupina, která čítá 40 lidí. Trochu hektický výstup lesem končí na louce pod vysílačem a pak už začíná pohodový hřebenový přechod, který je zpestřen bouřkami. Nocujeme u plesa pod Gembou. Další den dokončujeme přechod Borožavy za vydatných přeháněk a broděním potokem. Následuje přejezd do Koločavy, její prohlídka a následný přehod části skupiny poloninou Krásná. Zbytek zájezdu volí prohlídku Sinevirského parku. Po příjezdu autobusu jsme v Usť Čorné opět všichni pohromadě. Spíme na hřišti za 5 hřiven(15 kč). Ráno prší snad každou půlhodinu a tak volíme přejezd autobusem do Jasiny. Cestou se zastavujeme v solných koupelích v Solotvinu. Tady jsme si vyzkoušeli koupání ve slané vodě, která je hustší jako voda v Mrtvém moři. Ráno, po noci strávené v turbáze Encián, slibuje krásný den. Naše početná skupina vychází z Čorné Tisy na pochod poloninou Svidovec. Času je dost a tak velmi pohodlně, za dva a půl dne přecházíme druhou polovinu hřebene a končíme v Rachově v hospodě. Škoda jen, že tento kásný kraj, který je sice kilometrově dost blízko, dělí nepříjemné hranice, které nejen zdržují časově, ale taky znechutí cestování do těchto míst.
Bulharsko
2008
Putování po třech nejvyšších pohoří Balkánu - Rila, Pirin a Olymp - šlo až neuvěřitelně hladce. Kromě pětihodinového čekání na maďarsko - srbských hranicích, nám ve všem štěstí přálo. Zpoždění z hranic, jsme dohonili výjezdem lanovkou z Borovca na Jastrabec. Od horní stanice lanovky nám začalo putování Rilou. Toto pohoří, i přes nevalehorský charakter, připomínající Nízké Tatry, nadchne svými četnými jezery z průzračnou vodou, kde jsme chladili unavená těla. Přechod Rily jsme ukončili prohlídkou proslaveného Rilského monastyru.Večer v kempu Zodiak nad Rilským monastyrem, při bulharských specialitách a českých písničkách, uběhl velmi rychle. Následoval ranní přejezd autobusem do Banska a nástup do pohoří Pirin. Toto phoří je více skalnaté. Po příchodu na chatu Vichren, kde jsme se dostali po zdolání vrcholu Vichren, nás zastihl jediný déšť na tomto zájezdě. Přechod Pirinu končil v Rožni v malebné hospůdce, kde jsme opět ochutnali něco z bulharské kuchyně. Z Bulharska nám zbylo na další den pouze návštěva zajimavého Roženského monastyru a po projítí pískovcových útvarů "Melnické pyramidy" do Melniku, proslaveném svým vínem, jsme se přesunuli do Řecka. Tady nám opět štěstí přálo. V přeplněných kempech se nám podařilo na třetí pokus chytit místo i s autobusem přímo u stanů. Lenošení na pláži jsme si zpestřovali turnaji ve volejbalu. Poslední horskou anabází jsme zdolali nejvyšší vrchol Olympu - 2918m vysoký Mytikas. Z parkoviště Priona, kde nás vyvezl autobus a přespáním na Rifugio A, tento výstup nebyl nijak náročný. Zpestření v kempu u moře opět obstaral Ivan Kydal se svou kytarou. Taky vynucené devítihodinové čekání v Segedu, s termálními lázněmi, nebyl ztracený den.
Albánie
2007
Je to snad poslední země Evropy, které se dosud vyhnul větší zájem turistů. Rozhodli jsme se proto navštívit tuto zemi dříve než ji objeví cestovky a stane se cílem jejich zájezdů. Na této akci nebyl snad jediný účastník, který nebyl spokojený. Ať už to byla skupina absolvující sedmidenní přechod z Černé hory, nebo ti, kteří podnikali jednodenní výlety od autobusu. Přechod pohořím Prokletí byl pro všechny neopakovatelný zážitek. Všude jsme se setkávali z nezvyklou srdečností tamních obyvatel a počáteční obavy rychle mizeli. Jejich pozvání do skromných salaší bylo provázeno kávou, rakií, sýrem a i nějaká plechovka piva se u nich našla. Potvrdilo se i známé "kdo se chce domluvit, tak se vždy domluví" i přesto, že naše řeč je hodně odlišná. Při tomto přechodu jsme vystoupili taky na nejvyšší horu Albánie, 2691m vysoký vrchol Jazerce. Zajímavý byl také sestup vyschlým řečičtěm do vesnice Selimai, kde jsme zakončili přechod v zahradní hospůdce při výborně upečených pspruzích. Na zahradě za hospodou jsme taky přespali. Jediný problém celých albánských hor je nedostatek vody. Závěr přechodu patřil plavbě po přehradě Komany. Odtud vedla naše pouť k albánské riviéře, kde se už začíná projevovat vliv civilizace a rostou zde nové letoviska. Při projíždění jižní části země jsme navštívili město Gjirokastër, kde jsme jsme absolvovali prohlídku pevnosti, vykoupali se v Ochridském jezeru a po přechodu makedonského parku Baba s vrcholem Pelister ukončili naše putování u Prespanského jezera. Přestože celý zájezd byl zatím nejnáročnější jaký jsme organizovali, komplikace s kterými musel každý počítat, nakonec nebyli zase tak velké.
Sicílie
2006
Přestože jsme i na tomto zájezdě vystoupili na nejvyšší vrchol Sicílie, Etnu, podívali jsme se do vyhaslého kráteru Vesuvu i činé sopky Stromboli, byl zájezd zaměřen především na milovníky umění. Za 17 dnů jsme projeli celou Sicílií až nejjižnějšímu misu Capo Passero. Zhlédli jsme starověkou Taorminu a Syrakusy, v Catanii kromě velkého tržiště taky řecké divadlo. Obdivovali Ragúzu s jejími zahradami plnými palem, klášter Monreale a zejména italské Pompeje, kde se při procházení ocitnete rázem o několik století zpět. Ostrov Capri nás přesvědčil o průzračnosti svého azurového moře. Zato opěvovaná Neapol asi nikoho moc neuchvátila. Naše cesta končila v Agrigentu, které dává po Pompejích ucelenou představu o kráse starověkých chrámů, a Sieně. Ukázalo se, že jsme schopni realizovat i tak náročný zájezd, pokud lidé projeví zájem. Na závěr patří poděkování Standovi Kusákovi, který tento zájezd zorganizoval.